Můj Izrael 12

Jsme lehce rozrušení, ale těžko říct, z čeho. Nevíme, zda větší roli hrají cestovní záležitosti, nebo opuštění Izraele. Neopouští se vůbec lehce!

Procházíme se naposledy Jeruzalémem a opakovaně mne zaujímá, že zde je tolik mladých dívek – vojaček. Když se na pokoji díváme na net, zjišťujeme, že v Izraeli je povinná vojenská služba i pro ženy, v délce cca 2 let. Dáváme si poslední čaj a nařizujeme budík na 4.45. Manžel se s českým vínem skáče rozloučit s majitelem hotýlku, v němž jsme ubytovaní, a překvapivě dostává k telefonu nějakou příbuznou Slovenku, která mu zaujatě prezentuje koktejly Herbalife.
Zvoní budík. Balíme poslední věci a míříme k tramvaji – jediné, která tudy jezdí, má také číslo jedna a jezdí docela často. Vystupujeme na vlakovém nádraží. Všude je celkem prázdno. Procházíme kontrolou batohu prosvícením a můžeme nastoupit do vlaku mířícího do Tel Avivu k letišti. Na tento vlak překvapivě platí stejná karta, kterou jsme využívali v tramvaji. Vystupujeme u letiště a doufáme, že jsme nepřekročili povolenou váhu kufrů. Na letišti v Tel Avivu nám chvíli trvalo než jsme zjistili, že je třeba najít zastávku autobusu, který nás odveze na terminál č.1. Zde teprve probíhalo veškeré odbavování. Paní za přepážkou zkoumala, co mám v kufru a manžel musel sundat opasek a vybalit počítač. Překvapivě pitné vody či džusu v láhvích jsme mohli do příručního zavazadla vzít, kolik jsme chtěli. Zatímco nám Rakušáci při odletu do Izraele veleli před kontrolou zavazadel veškeré nápoje vypít či vylít, Izraelci nás v této činnosti naopak brzdili a dali nám najevo, že si klidně můžeme vzít i několik litrů.
Vše šlo hladce do chvíle, než jsme měli projít poslední kontrolou. Úřednice, které nás měly odbavit, se ve stanovený čas nedostavily a teprve po chvíli se pomalu přišouraly a tvářily se, že před nimi je vzduch – a ne nějakých stopadesát či i více lidí, čekajících na odbavení k odletu do Vídně. 
Po dlouhých minutách nám něco hebrejsky sdělily, a teprve, když jsme je požádali o překlad, dozvěděli jsme se, že naše letadlo teď neodletí, že je nějaký problém. Nějaký starší pán se ostentativně usadil s roztaženýma nohama na zem – přímo před průchozí přepážku k letadlům. S hodinovým zpožděním nás tyto specifické ženy přece jen začaly odbavovat a dostali jsme se po nějaké době i do letadla. Asi po další hodině čekání na letišti v letadle nám pilot sdělil, že letadla teď nemohou odlétat. Pochopili jsme, že asi z důvodu špatného počasí, ale že jsou ve vhodných chvilkách postupně pouštěna, a že jsme teď sedmí ve frontě. Moc nás to nepovzbudilo, ale aspoň nějaká naděje na odlet tady byla...
Konečně jsme se rozjeli. Spousta cestujících volnomyšlenkářských Izraelitů byla přes zákaz na mobilu a jeden divoce telefonoval. Další pán – nadšený fotograf – se odmítal usadit a připásat, toužil totiž fotografovat i v letadle. Letuška se zlobila. Překvapivě ji byli oporou dva "letušáci" – muži, které jsem ještě nikdy v této službě nepotkala.
Letadlo se roztřáslo a zvláštně vrčelo. Sotva se trochu vzneslo, lidé ze sebe hromadně strhávali pásy a běželi po dlouhých hodinách bez toalety na wc. Ještě nikdy jsem neviděla takový úprk. V uličce se utvořila dlouhá fronta. Naneštěstí jako první wc kabinku pro sebe vybojoval mladík, který měl patrně průjem a kabinku zablokoval cca na patnáct minut. Lidé se různě kroutili a kouleli očima, ale vše šťastně dopadlo.
Stevardi nám nabízeli netradičně parfémy a letadlo se chvílemi třáslo opravdu hodně. Pilot na nás ovšem často mluvil klidným hlasem v různých jazycích a letuška nám znova a znova nabízela nápoje i jídlo, docela nám to uteklo.
Přistáli jsme díky Bohu v pořádku, kolečka kodrcala po letištní ploše a pasažéři pilotovi tleskali. Prošli jsme úplně pohodově odbavením a stál před námi velký úkol – najít co nejrychleji ve Vídni nádraží a nástupiště, z kterého máme odjet do Ostravy. Věc byla složitější, než nás napadlo, ale vlak jsme nakonec stihli, dokonce i vídeňský dortík jako sladkou tečku za krásným putováním. Tak, Izraeli jedinečný, ať se ti daří!