Můj Izrael 7

Izrael je země vyvolená. Přijde čas a na Zem podle Bible sestoupí Ježíš a vezme s sebou ty, kteří jej přijali. Ježíš si vybral pro svůj návrat Olivovou horu. Chodit po Izraeli má specifickou atmosféru a půvab ve vichru i v dešti. 

Byl opravdu velký déšť a my – déšť nedéšť – vyrazili do nitra Jeruzaléma. Vzápětí se spustil mimořádný liják a my se snažili dojít k blízkému cíli, parlamentu, a cestou koupit trochu jídla, neb zde mělo být z důvodu dodržování šabatu do zítřejšího odpoledne vše zavřeno.
Na obchod jsme narazili brzy. Byl to největší obchod, který jsme tu za celou dobu pobytu potkali, asi velikosti českého Alberta či Billy. Jelikož bylo asi půl třetí, měli jsme za to, že v klidu potřebné nakoupíme, místní to ale viděli jinak. Manžel prozíravě čekal za pokladnou a za mnou běhal uklízeč, otíral skoro každou mou šlápotu a vypadal, že by mne nejraději za dvě minuty viděl venku. Na uklízeče křičel ještě vedoucí, ať zrychlí, a vůbec tam byla honička. U pokladen pokladní spěchali a co nejrychleji odbavovali zákazníka za zákazníkem a všimla jsem si, že lidé často brali alkohol... Zaujalo mne, že v obchodní síti a vůbec všude za přepážkami člověk takřka vůbec nepotká ženu –popravdě jsme za celý pobyt potkali jen dvě. Hned za mnou správce market uzavřel. Bylo asi třičtvrtě na tři.
Vydali jsme se k plánovanému parlamentu, ale rozpršelo se natolik, že jsme se otočili k domovu. Po cestách běhali ojedinělí štíhlouncí Židé s velkými černými deštníky a mrštně se nám v běhu vyhýbali. Cestou jsme se zkusili zastavit na trhu, dostali jsme zprávy, že před zahájením šabatu zde může člověk za pakatel dostat ovoce, zeleninu a jiné kazící se potraviny. Ovšem po třetí hodině zde už bylo možné dostat jen víno. Trhovci kromě něj všechno rychle balili a uklízeli a nakonec zmizelo i to víno. Ztratili se trhovci, vyhasly obchody a nikde pak nebylo vidět ani žádné místní obyvatele. Ulicemi Jeruzaléma se potulovalo jen pár turistů a poprvé se zde dalo volně chodit – jinak bývají často chodníky docela plné. Zastavila se doprava – až do 21 hod. do zítra. V 16 hodin se ozvala siréna.
Šabat byl zahájen. Postupně z domů vycházeli převážně muži, kteří byli nově vystrojení a vymydlení, měli obzvlášť natočené pejzy a hojně si ke klasickým černým kabátům a čepicím oblékli bílé štrample, chlapci měli bílé ponožky. Výjimečně bylo možné zahlédnout ženy – ty se vesměs starají o děti. Mnozí muži s sebou vlekli kufry a speciální kulaté tašky, kde údajně mají čepice. Mířili podle všeho do svých modliteben, kde se prý může užívat víno. 
Přestože jsme byli promrzlí a promoklí, na náladě nám to neubralo. A v symbióze s místními jsme si večer nad sklenkou vína promítali jednotlivé obrazy dne. Nedivíme se vůbec, že si Bůh pro návrat vybral tuto zem – v jakémkoli počasí plnou horlivosti, cílevědomosti, vytrvalosti – a i přes množství odpadků tolik krásnou...