Můj Izrael 6

I v dešti to je v Izraeli zajímavé a čas zde lze prožít naprosto jedinečně. Využíváme každé možné hodiny k poznávání této osobité země a jsme vděčni za všechny její dary.

Ráno bylo pošmourné, ale díky Bohu za současné stabilní topení. Venku jsme opět narazili na mnohé křičící lidi, kteří většinou nemají žádný zvláštní problém, prostě se jen tak normálně baví. Já jako žena jsem si zvykla na to, že muži zde většinou nedávají ženám ve dveřích ani jinde přednost, naopak ženu často ještě předběhnou – i dva šťouchance loktem od mužů jsem dostala. Mladší ženy zde naopak ale ke mně byly uctivé, nabízely mi i místo k sezení v autobuse a podobne.
Vzhledem k dešti jsme se vypravili do Muzea holocaustu v západní části Jeruzaléma. Bylo ovšem třeba koupit kartu na místní dopravu – a to byl problém. Když už jsme narazili na člověka, který byl s námi ochoten komunikovat anglicky, nevěděl, kde je možné kartu koupit, ale nakonec se nám přece jen zadařilo. Přišli jsme ke stánku s kartami, prodejce však komunikoval pouze hebrejsky a jazykem jidiš a dával nám najevo, že ho obtěžujeme. Vzápetí jsme našli i prodejnu, kde jsme se anglicko-německy se domluvili. Koupili jsme dvě karty po 5 šekelech a nechali je nabít dohromady na čtyři jízdy.
V autobuse bylo horko a přeplněno. Někteří Izraelité mají zajímavý zvyk dávat nohy i s botami na sedadla, kde se sedí, ani nechci myslet na to, jakým způsobem někdo obýval sedadla před námi. S hygienou jsou vůbec místní docela na štíru, například některé toalety jsou takřka nenavštívitelné a z cukřenky v kavárně je ideální nabírat cukr až po štamprli. Ale hygiena není všechno, a tak směle pokračujeme.
Zastavili jsme se na neznámé tržnici, kde se mi podařilo zakoupit hezké přívěsky ke klíčům s neznámým nápisem v hebrejštině. Doufala jsem a stále doufám, že jde o milý nápis... Manžel, čekající před tržnicí mi po mém příchodu sdělil, že myslel na to, že cestování s ženou má výhody a nevýhody. Muž prý má v ženě společnici a zábavnou parťačku, ale musí často čekávat před obchody či s ženou absolvovat zdlouhavější nákup.
Každopádně manžel vše zvládl a já pak na něj na oplátku – jako na nadšeného historika – čekala před jednotlivými sály muzea. Nepotěšilo mne, že jsme v muzeu museli odevzdat batůžky s osobními věcmi do úschovy, ale co se dalo dělat. Asi po dvou hodinách jsme skutečně jedinečné a velmi kreativní muzeum opustili a v blízkém bistru si dali zvláštní polévku za 27 šekelů, která připomínala naši rajskou polévku, ale plavala v ní i řepa, a hlavně se do ní vkládaly obří knedlíky plněné sekaným masem. Člověk tak mohl nabýt dojmu, že zde někdo cíleně pomíchal chody. Ovšem polévka byla docela chutná a výživná, tak jsme ničeho nelitovali a zamířili pak hustým deštěm k domovu.

Na pokoji jsme ještě trošku rozjímali nad dalším dnem, kdy bude třeba program sladit s nastupujícím šabatem – to nebudou opět fungovat obchody, muzea, doprava... prakticky nic. Ale toto vše vypukne až zítra. :-)