Švitoření ptáků nás toho dne probudilo dřív než švitoření dětí. „Zítra fičíme domů..,“ pronesla do ranního ticha zástupkyně. Ta škola v přírodě byla jako smršť, jako jeden mejdan – pomyslela jsem si. Ale mejdan ještě zdaleka nebyl u konce...
„Slyšeli jsme, že už nespíte, tak vás jdeme poinformovat o noci,“ vešli po zaklepání do naší chaty učitel s učitelkou, kteří měli noční službu. „Noo?“ pohlédla šéfová na služebníky, neb nebývalo tradicí, že bychom se o průběhu služeb informovali vzápětí po probuzení. “Chata číslo osm přelézala střechu své chatky tam a zpátky. Ale jsou šikovní, skončili jen s odřeninami. V soutěži o nejrychlejší pohyb po střeše zvítězil Bojár. Osm vteřin,“ spustil učitel. „Zbyly mi ještě diplomy, mám mu vyrobit?“ pokusila se o vtip kolegyně. Někdo se zasmál... a očividně ten hlas nepatřil nikomu z dospělých. Učitel hbitě rozrazil dveře a skoro všichni v pyžamech jsme hleděli do tváří Bojára s Kohutem, kteří byli rovněž v pyžamech a tvářili se jako nejnevinnější děti na planetě. „Prosím,“ začal Kohut „ že to neřeknete doma? My už budeme hodní..,“ žadonili. „My bychom celá chatka dnes nachystali příbory k snídani pro všechny,“ dodával Bojár. „ I k obědu a k večeři nachystáme,“ přidal Kohut, když pozoroval, že všichni mlčí. "Víte, co se mohlo stát?” pohlédla jim zástupkyně vážně do očí. „Mohli jste se přizabít!” Kluci sklopili oči.."My víme,” pokorně hlesli. „No, běžte,” uzavřela věc šéfová.." ale příbory chystejte celý den - a my vám pak večer řekneme, co s vámi bude,” dodala ještě. Kluci rychle zmizeli a my se začali chystat na ranní hygienu s dětmi, snídani a duševně se připravovali na poslední pobytový výlet.
Příbory v jídelně ležely kolem talířů jak vojáci, několik běhounů z chatky osm si hrálo na vzorné žáky s nohami pod stolem a uvědomělými výrazy v obličeji a jídelna se postupně plnila batůžkáři - až jsme měli sto procent děťátek připravených vyrazit po snídani na poslední pěší akci. „Sekl se mi zip, paní učitelko,” přistoupil ke mně Karlík z vedlejší třídy, neb neviděl nikde svou třídní. „Nějak si s tím poradíme, Karlíku,” snažila jsem se chlapce uklidnit - v té chvíli jsem ještě netušila, že si zip u větrovky zapnul i s kůží u krku. „Pojď na chodbu,” vybídla jsem hocha, nabrala kousek másla od snídaně a modlila se, ať je tento úkon co nejdříve za námi. Jestli to není krásná práce - to učitelství - pomyslela jsem si cestou...Člověk přičichne k tolika profesím - kromě pedagogické činnosti a vychovatelství se může podle potřeb věnovat ošetřovatelství, úklidu, vyšetřování, psychologii, distribuci knih i fotografií, ba i o kadeřnictví není nouze...vskutku pestrá práce to je! „Teď tě trochu máznu a budu citlivá, ať to moc nebolí, jo?” uklidňovala jsem lehce vystresovaného Karla a pomalinku se ho snažila vysvobozovat z bundového zajetí. „Tak a je to,” oddychla jsem si a Karlík se konečně usmál a odpelášil k rohlíkům a sýru. „Mám uzel na botě,” oslovila mne vzápětí dívka z 2. třídy, došlapujíc v botě jen na špičku, neb jí uzel neumožňoval postoupit dále. „Zkusíme říct paní učitelce Renátce - ta je přes ruční práce,” pokusila jsem se přesunout další práci na kolegyni. Naštěstí se vše bleskem vyřešilo, dosnídali jsme, postupně nad hlavy pozvedali pláštěnky, kapesníky a další náležitosti podle pokynů - a vyrazili za novými zážitky.
Poté, co jsme cestou odebrali žákům asi patnáct pichlavých větví a zakázali jsme jim hrát na schovku v přilehlých lesích, jsme dorazili k jeskyni, kde jsme měli domluvenu prohlídku. „Všichni se zapnou a budeme úplně poslušní, ano?” zavelela šéfka. „Děti, musíte chodit jen po vyznačených chodníčcích, protože dole v jeskyni je jedovatý plyn a mohl by vás omámit,” zavelela zase hned za vchodem v jeskyni rázná průvodkyně. „Ničeho se nedotýkat - a jdeme!” hulákala už za chůze. Jdeme a jdeme...a tu kolegyně při přepočítávání dětí své třídy zjišťuje, že jí chybí žák. Na čele se jí zalesknou kapky a není to vůbec jeskynní voda. „Musíme se vrátit,” hlásí a zatímco přebírám zbytek její třídy a čekáme, vrací se s průvodkyní a silnou baterkou po trase. Ztraceného Frantu nacházejí naštěstí po chvíli - ale je již částečně omámen - chtěl totiž na vlastním těle otestovat vliv jedovatého plynu, o němž průvodkyně mluvila na začátku. Směle podlezl zábradlí a sestoupil do hlubin jeskyně. Bláhově myslel, že až bude chtít - vyleze v klidu zase ven - tak jak tam vlezl - to se mu ale po kluzkém povrchu a v omámeném stavu již nepodařilo. Připomnělo mi to jazyky přimrzlé na zábradlí v Obecné škole a hlavně se raduji, že vše dobře dopadlo. Kolegyně s Frantou je vyvedena na vzduch - jak nám sděluje vrátivší se průvodkyně - a my už bez problémů jeskyni dohlédneme do konce. Po svačině - i se vzpamatovaným Frantou, který jen 2x zvracel před jeskyní - vyrážíme za dalšími výletovými zážitky. Děti si do kroku zpívají Jede, jede mašinka - a vůbec netušíme, že za pár hodin budeme řešit rozčilenou zmiji...