Z deníku učitelky základní školy 5

Tak jsme na místě. Škola v přírodě může vypuknout naplno. Koukáme na blízké lesy a jsme okouzlené učitelky. To ještě netušíme, že za pár minut budeme mít myšlenky úplně jinde...

„Vyyyystupujeme!“ zavolaly jsme po dvou hodinách jízdy, jedné blinkací a dvou čuracích zastávkách a děti se se střídavým zájmem zvedaly ze sedadel. Záleželo, kolik uspávajícího Kinedrylu kdo měl v sobě či komu jak bylo nevolno. Po asi dvaceti minutách jsme za záře krásných květnových paprsků seděli společně na zelené louce na kufrech a napjatě čekali na pokyn vedoucí zájezdu. Poté vždy následuje lahůdka, na kterou se všechny učitelky těší - cca stovce dětí pomáháme tahat kufry do nižších či vyšších pater, čímž si odčerpáme část vzácné energie, kterou jsme si do hor dovezli. Ale vždy se nám zpevní svaly.

“Hurá“ volaly děti, když viděly vedoucí přicházet a moc se už těšily na pokoje. Ale co to? Vedoucí usedla na svůj kufr a hlavu si vložila do dlaní. Kdo se k ní přiblížil blíž, viděl, že pláče. „Děti, pojďte, zahrajeme Bumbrlíka a Sochy“ braly jsme s kolegyní míč a mrňata vedly o kus dál. Po chvíli bylo možné od dětí poodstoupit a zjistit, co se děje. „Děckáá, oni tady s námi nepočítají. Objednali na jeden termín dvě školy v přírodě a ta první škola nás předběhla – už je ubytovaná. A pro nás není žádné místooo“ rozvzlykala se vedoucí už nahlas. “No nic, jdu hledat nové středisko” projevila se náhle jako bojovnice a vyrazila k šéfovi penzionu.

Když už jsme si s dětmi asi dvě hodiny hráli v trávě, objevila se v dálce známá blond hlava naší šéfky. Čím byla blíž, tím jasnější všem bylo, že už vůbec nepláče. Ulevilo se nám. “Děckáá, dají nám teď zdarma oběd a čaj a máme ubytování! Je to jen kousíček odsud“ potěšila nás. Svolali jsme tedy děti a vypravili se na špagety, které nám donesli vskutku bleskurychle - možná hnáni černým svědomím. Děti byly po chvíli pěkně zacákané kečupem, ale spokojené a nikdo v tu chvíli neřešil, kde budeme bydlet. Nastala vzácná chvíle pohody. Sluníčko prosvítalo dlouhými naleštěnými okny tohoto sympatického penzionu a naše vedoucí se usmívala čím dál víc.

Sesbírali jsme žáčky a postupně i kufry a vyrazili vstříc lepším zítřkům. Opravdu za rohem, na obřím kopci, se rozprostíralo ne zrovna moc blízko u sebe asi patnáct dřevěných chatek, do kterých jsme se měli umístit. „Jak je tady v noci uhlídáme – to mi není jasné“ pípla kolegyně. „Třeba budou zničení z věčných pohybů do kopce a z kopce a budou spát“ pokusila jsem se o odlehčení. Postupně jsme ubytovali všechny děti, které se občas poptávaly, proč je jich na chatce tolik. Když došlo na ubytování učitelů, vedoucí podezřele zvážněla: "Musíme být spolu ubytováni všechny učitelky i učitel – jinak to nejde vyřešit."  Tu zvážněl učitel..."Jak jen toto vysvětlím manželce“ horečně přemýšlel...„bude se ptát..." Nakonec jí hned první večer po telefonu sdělil, že má naprosto samostatnou místnost, což byla pravda, neb se taktně uložil v chodbičce před vchodem do pokojů. Harmonie v manželství zůstala zachována a učitel si oddychl.

Po zabydlení děti radostně  běhaly svahem nahoru a dolů. Dostali jsme informaci, že jako satisfakci za nerezervované ubytování dostáváme od původního penzionu k dispozici zdarma následující den autobus na výlet dle našeho přání. To nás potěšilo, bylo ovšem třeba udělat poradu a organizaci, neb tříd bylo na dva autobusy. Udělali jsme vycházku po okolí, nasvačili se a po hrách povečeřeli v původním penzionu, jak nám bylo umožněno. Během hygieny dětí jsme přemýšleli nad plánovaným hromadným večerním programem, protože společným prostorem byl jen svah. Nakonec jsme svorně v jednu chvíli z chatek zablikali baterkami a v očekávání krásného výletu následující den děti docela rychle usnuly a spaly.

„Paní učitelko, v noci mne strašně svědila hlava, nemohl jsem spát“ hlásil mi hned po ránu jeden z chlapců. Podezírala jsem ho, že se chce možná ulít z výletu, ale když jsem pohlédla do jeho hlavy, viděla jsem, že tam jsou. Tentokrát odrůda tmavá, krásné vešky. Skvělé, tak rodiče den předtím podepíší bezinfekčnost a vyšlou zavšivené dítě. A my teď s tím asi tak máme dělat co? letělo mi hlavou. Stříkám Lukase dezinfekčním sprejem a odvádím ho na chodbičku chatky – po vzoru našeho pana učitele – do částečné izolace. „Na výlet dnes nepojedeš, musíš se poléčit“ oznamuji mu. Zůstává s ním zdravotnice, která slibuje, že se bude snažit kontaktovat rodiče a zajistit Lukasův odvoz. S ostatními dětmi (tedy s várkou A) se po snídani a se svačinkovými pytlíčky vypravujeme k autobusu zdarma, aby nás odvezl na výlet k místním jeskyním.

Nastupujeme a rozdávám blinkací sáčky. K snídani byla bílá káva a to nechci riskovat. Startujeme a vyrážíme, ale tu Alenka volá, že nechala batoh před svou chatkou. Kontaktuji várku B, aby Alči batoh vzala. Jedeme a dáváme přednost a vzápětí se autobus výrazněji zachvěl..Děti výskají a po chvíli se dovídáme, že mu odpadla nějaká větší část plechu. Zůstáváme stát zrovna uprostřed křižovatky, což je docela dost adrenalin - vystupujeme s padesátkou dětí a provádíme je mezi rozjetými auty na trávník, kde je usazujeme - na čekání v zeleni jsou naštěstí už zvyklé. Po chvíli přijíždí náhradní bus, který nás doveze zpět k našim chatkám. Sláva, nazdar výletu...Autobus působil dost historicky, ale doufali jsme, že dojedeme...no nevadí.

Zvoní mi mobil a dostávám hlášení, že prý je poplach, neb se rozšířilo, že jsme chatkový komplex zamořili vešmi. A teď je ohroženo dobré jméno podniku..Připravujeme se duševně na prohlídku chatek, další desinfekci a těšíme se na noční klid - kdy vše zas snad  na pár krásných hodin ztichne...Už po desáté večer je ale jasné, že dnešní noc bude naprosto jiná.