Z deníku učitelky základní školy 11

Člověk může mít naději na klid, ale to je ve školství vždycky ošemetné. Ovšem i v těch nejnepokojnějších dobách mi nějak zázračně bylo jasné, že přes to všecko je ve školství hluboký smysl...

To, co jsem slyšela za dveřmi, vypadalo jako přesun netopýrů, ale bylo jasné, oč jde – někdo mi bez mého vědomí potichu stěhoval kabinet pomůcek, který jsem měla na starosti – a já jsem věděla, že s tím nic, ale vůbec nic nemohu udělat, protože ve věci jsou zainteresováni příbuzní a přátelé vedení i vedení samo... Jak najdu, co mám vydat, a najdu vůbec vše? Připadala jsem si trochu jak ve filmu a přestala skoro pít, abych nemusela na wc a nenarušila tuto speciální misi, ve které nešlo vyhrát. Poté, co mi v hodinách dlouho bez pro mne pochopitelného důvodu sedávala výrazná příbuzná vedení školy a často jsem něco řešila, jsem se – když jsem vzala v úvahu také dlouhodobé dojíždění – rozhodla ke změně podniku. Zavzpomínala jsem s pohledem na popelářské auto na počátky po mém nástupu, kdy paní ředitelka křičela, že se všichni musíme obrátit o 180 stupňů a že na její škole nemusí být sešity, ale děti si budou hrát! A pak jsem sbalila kufřík, přesněji řečeno šest kufříků za ta léta, a jala se číst inzeráty. Nerada jsem po spoustě roků opouštěla známá místa, ale vnímala jsem naplnění. A děti jsou úžasné všude!

   Přijala mne škola s rázným panem ředitelem. Hned na začátku mi sdělil, že na jeho škole chodí do výuky psi bez náhubku a mají dobrou zkušenost s vlivem těchto zvířat na výuku a vztahy dětí. Na škole – jak jsem zjistila později – fungovala čarodějná místnost a další místnost byla určená k rytmickému bubnování – až do nějakého transu – tam jsme s žáky organizovaně chodili. Speciální akcí bylo shromáždění v tělocvičně, kde vše vedl pan ředitel převlečený za čaroděje a odměňoval cennými dárky jen ty opravdu zlobivé děti – záškoláky, agresory, ledabylé pětkaře... Dodnes vidím na lavičkách sedící jedničkáře a děti s pochvalami, jak pláčou, že nedostaly ani bonbon, zatímco jejich kolega s trojkou z chování si odnáší lego za mnoho set. Na škole fungovaly pro malé děti skutečně hororové stezky odvahy plné krve, kostí a dalších hrůz a já sama jsem se jen po zahlédnutí prvních metrů rozklepala jak osika. Byla to divočina…

   Jednoho dne se pan ředitel rozhodl, že zaúkoluje pana školníka vyklizením sklepa – stalo se tak poté, co nám veřejně promítl školníkův pracovní nepořádek v kabinetu. Přibližně ve chvíli, kdy chudák školník s pomocí deváťáků vytáhl na dvorek stoletou těžkou skříň, se ozval křik: “Školník nám vykrádá sklep!“ „Ale pane řediteli, vždyť jste mne požádal o vyklizení sklepa…,“ oponoval zaskočený školník. „O nic takového jsem vás nepožádal,“ popřel vše ředitel a brzy dostal školníka tam, kam chtěl – na nemocenskou a ze školy pryč. Jindy koukám a koukám – našeho nejsympatičtějšího učitele odvádějí dva policisté hned po ránu v poutech – prý bylo nahlášeno podezření z pedofilie kvůli zveřejněným fotkám z plavání dětí na webu školy. Taková šílenost! Fotky na web vložila jedna aktivní maminka, ale i tohoto učitele ředitel dostal, kam chtěl, do školy už se nevrátil. Já došla jednoho dne do školy a tam na mne čekali dva policisté bez pout. Prý byl na školním wc nalezen obal do léku Ritalin, který jsem podávala svým žákům s poruchami chování a bylo důvodné podezření, že jsem lék neuzamkla a byl zneužit. Ale ustála jsem kontrolu – díky Bohu vše bylo v pořádku. Děti se na této škole nesměly posílat z třídy do třídy – co kdyby se náhodou cestou ve škole ztratily? V hodinách žáci směli čurat jen do nočníku či sklenek v rohu třídy, aby se po škole nepohybovali bez dohledu, když učitel musí být ve třídě... no, byl to zajímavý úvod mého nového školního života.

Jednou si tak po výuce ve třídě opravuji písemky – bylo to nějaké delší opravování – a tu slyším pisklavé tóny. Že by alarm? napadá mne... ale plná zaujetí se snažím poslední dvě tři písemky doopravit... A ještě přemýšlím, že kdyby přijela zásahovka, už se nedostanu na wc, tak spěchám. Ovšem to, co nastalo vzápětí, jsem si nepředstavila ani v nejúžasnějším snu! Dojela asi tři velká policejní auta a z nich vyskákali muži v kuklách, všichni v černém, v ruce něco, co připomínalo samopal, a bleskovou rychlostí obklíčili celou školu. Jak skvěle jsem si připadala! Jako opravdová hvězda v akčním filmu! Byl to bombastický zážitek. Ale bylo mi taky jasné, že už musím ukončit opravy a rychle jít na to wc, pokud ho chci před vnitřní policejní akcí stihnout. Ve chvíli, kdy jsem scházela od toalet pomalými krůčky ze schodů naproti vchodu a připadala si jako na vrcholu své filmové kariéry, se dveře rozevřely a vkročil aktuální školník, kterému se taky v mobilu nahlásilo napadení školy. Po jeho boku byli čtyři zakuklenci a všichni jakoby fascinovaně koukali na mne – scházející star. V té chvíli jsem pochopila, že pravý vrchol je teprve teď! Jen ten pověstný červený koberec chyběl... Ovšem jak jsem rychle vylétla, tak jsem rychle dopadla na zem. "Aaaa, paní učitelka tu zůstala zakódována,” pronesl školník, a zakuklenci odložili své samopaly a pak i kukly. „Vás nezaujal ten alarm, paní učitelko?” otázal se jeden z policistů. „No, trochu mne zaujal, ale ještě jsem chtěla rychle dokončit něco důležitého,” odpověděla jsem popravdě. Zatímco školník s policisty na boku řešili, co bude dál, rychle jsem se rozloučila a vyběhla vzniklou skulinou k autobusové zastávce. Během cesty jsem si promítala jedinečný podvečerní zážitek toho dne a samozřejmě planě vyrazivší policisty litovala...Znova jsem si ovšem také na několika událostech připomněla, že ve školství není žádná nuda. To se vám prostě jen tak nestane!